V osm hodin už sedíme před místním obchůdkem (obchodní vedoucí Josefína Samcová) a tlačíme do sebe snídani. Zapíjím pivem Gambrinus ze slovenského pivovaru Šariš. Po zakoupení pravé slovenské borovičky se vydáváme na naší cestu. Prvním neplánovaným výstupem je zřícenina hradu Strečno, na kterou se chci podívat snad jen já, ale jdeme všichni. Nemilé je překvapení z pokladny a 40Sk za vstup, což se nám v tu chvíli nikomu obětovat nechce. Vracíme se tedy zpět na značku a pokračujeme směrem do hor. Nejdříve je potřeba dostat se z dosahu civilizace a asfaltových cest. Při průchodu Strečnem míjíme ještě zavřené občerstvení obchodního vedoucího Alberta Samce - zřejmě nějaký rodinný klan.

Brzy se dostáváme do přírody a začíná první stoupání. První odpočinkovou zastávkou po zhruba 150m převýšení je další zřícenina, tentokrát zvaná Starý hrad. Odtud je nádherný výhled do údolí Váhu a na protější zalesněné svahy, který narušuje dosti frekventovaná silnice spojující Žilinu a Martin. Z hradu následuje už jen strmá cesta na kopec Plešel, který je ve výšce 981m. Tento výstup byl pro nás dosti náročný, protože byl první a bylo nutné překonat dosti vysoké převýšení. Cesta vede lesem a je samý kamen a kořen.

Po překonání strmého stoupání se cesta rozšiřuje a při východu z lesa už je vidět další plánovaný odpočinek - chata pod Suchým. Zde je možné doplnit zásoby vody ze studánky, případně zakoupit něco malého k jídlu v bufetu. Kolem chaty vede sjezdovka s vlekem, takže v zimě to tu zřejmě žije.
Uvařili jsme kafe, dali svačinku, přečkali drobnou dešťovou přeháňku a vyrážíme po sjezdovce na Suchý. Počasí nám jinak přeje, je teplo a tohle byla jediná voda z nebe, která za celou dobu spadla. Z cesty na Suchý už se nabízí nádherný pohled na okolní kopce a při pohledu zpět jsou patrné i Beskydy. Vrchol Suchého je dobře vidět až ze sedla Príslop pod Suchým. Cesta nahoru je opět samý kořen a kámen a tak je to opět docela naročné. Je to jako jít po nepravidlených schodech někam hodně vysoko. Tentokrát je tu, ale jen nízká kleč.

Suchý 1468m. Za silného větru to může být nahoře docela nepříjemné, my jsme to štěstí neměli a tak jsme usedli a v klidu si užívali dosažené výšky společně s asi dvaceti dalšími turisty. Všechno většinou češi, kteří tak jako my využili prodlouženého víkendu k horské turistice na Malé Fatře. Překvapující je, že vrcholovou schránku je možné vidět pouze zde. Na dalších vrcholech už jsem schránku s návštěvní knihou nikde neviděl. Chcete-li se tedy zapsat, udělejte to zde, jinde už možnost mít nebudete. Nám se to bohužel nepodařilo, protože čekací doba na uvolnění knihy by přesáhla čas, který jsme tomu byli ochotni věnovat. Z vrcholu je vidět další cíl naší cesty Malý Kriváň. Nejvyšší vrchol Malé Fatry Veľký Kriváň nehledejte, ten je schovaný za Malým Kriváněm.

Přechod na Malý Kriváň chvílemi připomíná horolezectví, ale vše se dá zvládnout. Je potřeba přejít skalnatým terénem Sedlo Vráta a Stratenec (1513m). Pohled zpět nabídne Suchý a někde dole je vidět Žilina a protékající Váh. Vpředu je v dálce vidět skalnatý masív Veľkého Rozsutce, což je také jeden z cílů naší cesty. Ze Stratence klesáme do Priehybu odkud je jasně vidět kudy na Malý Kriváň. Stoupání už není tak náročné, protože to nehorší už máme za sebou. Cesta je vymletá vodou a všude roste krásně zelená tráva společně se spoustou skalniček. Je to tu jako na zahrádce. Prostě nádhera. Pohled do svahu M. Kriváňe jímž protéká potok je jeden z nejúchvatnějších z celé cesty. Malý Kriváň (1671m) je dnes naším posledním zdolaným vrcholem. Kocháme se pohledem na Veľký Kriváň - nejvšší vrchol Malé Fatry a pohledem do údolí. Opět je vidět sluncem osvícený Veľký Rozsutec. Navzdory zákazu táboření v oblasti celé Malé Fatry, jsme nuceni se někde v okolí utábořit. Rozhodnutí padlo na území pod M. Kriváňem, které je z části porostlé klečí, která nám poskytne dobrý úkryt, před případnými ochranáři.

Scházíme tedy dolů do výšky asi 1500m. Máme s sebou dva stany. Zkušený Karel dokázal svoji stařičkou Gemmu postavit zcela sám. Na Matějovo nového Jurka jsme museli být tři. Byla to jeho premiéra a tak je potřeba získat cvik. Neustále sledujeme vrchol M. Kriváňe, kudy stále procházejí turisté a my máme strach, aby to nebyli ochranáři. Stejně tak sledujeme oblohu, protože se podezřele formuje oblačnost a vypadá to na déšť. Vítr sílí. Rozhodli jsme se ještě, že se pokusíme sejít k potoku, který je slyšet z plošiny, kde se nacházíme, protože nám docházejí zásoby vody a nemáme jistotu, kdy narazíme na další pramen. Voda je ale moc nízko - museli bychom sejít asi do 1000m a to by byl pořádný kus cesty. Šetříme tedy síly na zítřek a vracíme se ke stanům. Krátce před západem slunce se mi podařilo zachytit mlhavé údolí pod Malou Fatrou prosvícené rudým sluncem - to je ve výsledku teple oranžové. Na noc si dáváme Matějovo plechovky Gambrinusu - prý se s nimi nemíní dál tahat.

Druhý den vstáváme kolem sedmé hodiny. Spalo se krásně, vzduch čistý, voda nepadala, nebe je čisté. Balíme stany a batohy a vydáváme se opět na výstup na Malý Kriváň, kde se chceme nasnídat. Před výstupem si dáváme panáka borovičky, prý se potom roztáhnou cévy a půjde se nám líp - uvidíme. Mě osobně začalo v půli výstupu polévat nepříjemné horko. Nahoře je krásně, ale fouká mírný vítr. Po snídani se vydáváme na Veľký Kriváň. Potřebujeme doplnit vodu a tak doufáme, že cestou narazíme na pramen. Marek tvrdí, že by měl být v sedle Bublen pod Veľkým Kriváňem. Měl pravdu. Z železné trubky vycházející ze svahu vytéká pramenitá voda. Teplá prý došla. Karel si ale přesto sundavá boty a omývá si nohy - litujeme obyvatele údolí. Zvyšujeme opět váhu svých břemen a vyrážíme k vrcholu. Lidí je dnes mnohem víc, za což může lanovka, která vyváží lidi z Vrátné doliny pod Veľký Kriváň. "Lanovkáře" je snadné identifikovat - nemají velké batohy a někteří mají na nohou Prestige. Konečný výstup na V. Kriváň nelze potom všem co máme za sebou hodnotit jako težký výstup. Cesta je sice plná kamenů a štěrku, ale díky davům lidí je přizpůsobena opravdu každému. Výstup připomíná prvomájový průvod. Je pravda, že je pátek, ale na Slovensku byl prý ve čtvrtek také Cyril a Metoděj a tak měli také svátek. Někteří si tedy vzali dnes dovolenou a vyrazili na výlet. Proč ne.

Z Veľkého Kriváňe (1709m) vidíme na všechny vrcholy, které se ještě chystáme přejít. Vpravo je vidět Chleb (1646m), vlevo od něj je jako kupka sena Stoh (1607m) a jako kontrast je úplně vlevo Veľký Rozsutec (1610m) a Malý Rozsutec (1344m). Dole je potom vidět cílová stanice zmiňované lanovky.

Opouštíme nejvyšší dosažený vrchol a přecházíme na Chleb. Zde je opět spousta lidí a tak po krátké pauze postupujeme dál. Přecházíme přes Hromové (1636) a Steny (jižní a severní vrchol). Všude je spousta lidí a cesta je celkem v pohodě a tak postupujeme stále dál přes Poludňový grúň (1460m) až do Stohového sedla (1230m). Sestup do sedla není zrovna příjemný, protože cesta vede logicky stále z kopce a tak je to sice bez námahy, ale daní za to je nápor na kolenní klouby. Celý den je jasno a slunce dost pálí a tak si dáváme před naročným výstupem na Stoh delší pauzu. Zouváme boty, sundaváme trička a vystavujeme se Slunci. Marek brzy pochopí, že usínat na Slunci se nevyplácí. Čeká nás výstup na Stoh, což je 400m převýšení a už dlouhou dobu se na to psychicky připravujeme. Výstup je pro "lanovkáře" příliš náročný a vzdálen a tak tu není takový provoz. Vydáváme se tedy vzhůru. Začátek je dosti podobný výstupu na Suchý - kameny a kořeny. Po překonání náročnějšího strmého terénu se cesta mírně srovná a opět se otevře nádherný výhled na celou hřebenovku. Následuje mírné stoupání a než se nadějete jste na vrcholu. Já osobně jsem si při pohledu na Matěje myslel, že jsme nekdě v horní polovině, ale vrcholový ukazatel mě přesvědčil, že jsme skutečně na vrcholu. Jaká to úleva. Na Stohu je krásně. Vrchol je porostlý měkkou trávou a tak se můžete v klidu natáhnout a odpočívat jak je libo. My už víme, že je to dnes náš poslední vrchol a že to co nás ještě čeká je už jen Veľký Rozsutec. Ten si ale necháváme až na zítra. Vypadá opravdu hrozivě, ale Marek nás uklidňuje, že to zas tak hrozný není. Po zaslouženém odpočinku míříme dolů do sedla Medziholie což je zhruba o 450m níž. Sestup je jako obvykle dost náročný na nohy. Podle mého by výstup touto cestou byl mnohem náročnější než tou cestou, kterou jsme šli my. Konečně jsme dole a opět se sháníme po nějakém prameni a hlavně po místě k přenocování. Nakonec kotvíme na místě bývalé chaty, z které tu ale opravdu nezbylo vůbec nic. Kdyby mi neřekli, že tu nějaká stála tak na to nepřijdu. Na místě je několik ohnišť a tak tu bude zřejmě bezpečno. Matěj objevil pramen (30m proti potoku u bývalé chaty) a tak doplňujeme zásoby vody, vaříme čaj s rumem, večeříme a přemýšlíme o zítřku. Rozhodli jsme se, že přejdeme Veľký Rozsutec do sedla Mezirozsutce a vrátíme se po modré značce zpět na místo dnešního táboření. Tím se nabízí myšlenka, má-li smysl tahat s sebou nahoru batohy. Samozřejmě, že nemá. Vše je tedy dohodnuto - potřebné věci sbalíme do jednoho batohu a ostatní uschováme někde v okolí. Uvažuji o tom, že vstanu před východem Slunce za účelem nějakých zajímavých snímků. Tím se zrodil nápad brzkého opuštění tábořiště a časný výstup na Rozsutec. Být v šest ráno na Rozsutci by byl docela nářez. A co teprve ten výhled. No uvidíme ráno. Počasí se trochu mění a tak nevíme, zda nebude ráno pršet. Tentokrát nebudeme spát sami, tábořiště je jak se zdá velice frekventované a tak tu vedle nás vyrostl ještě jeden stan a ustlala si zde i partička týpků, která spí pod širákem. Sousedé chtějí mermomocí rozdělat oheň a tak budeme muset vyčkat se stavbou stanou až do vyhasnutí žároviště. Podle toho kolik nosí dřeva si ho postavíme asi až ráno. Nakonec jsme to my, kdo by mohl být napaden za rušení nočního klidu a tak se po desáté hodině uchylujeme ke spánku. Ráno se probouzím před čtvrtou hodinou a pohledem ze stanu kontroluji stav východu Slunce. Fouká studený vítr a tak zůstáváme ve stanech a vstáváme až kolem sedmé. V šest nahoře asi nebudem. Škoda, určitě by jsme toho nelitovali, ale kdo by se do toho nutil, když nemusí. Balíme potřebné věci, uschováváme batohy a vyrážíme na náš poslední a nejdrsněji vypadající vrchol - Veľký Rozsutec (1610m).

Cesta začíná lesem a opět jsou tu známé kameny a kořeny. Postupně se les vytrácí a nastupuje drsný skalnatý terén. S takovým jsme se zatím nesetkali. Místy je terén natolik náročný, že je potřeba použít řetezy, které jsou tu k dipozici. V některých místech to bez nich opravdu nejde. V půli výstupu dofocuji první film a Karel mi půjčuje další. Jak se později ukázalo, omylem mi půjčuje film, který krátce před tím sám dofotil zapůjčeným archaickým fotoaparátem EXA IA s pevným ohniskem 50mm - opravdu fascinující exemplář. Vzhledem k tomu, že film není zatažen do kazety, zavádím do svého Canona film obvyklým způsobem, netušíc, že film je již exponován.

Dosahujeme vrcholu. Hlavní vrchol je obsazen a tak obsazujeme menší, ale pro nás dostačující, jiný vrcholek. Následuje občerstvení, nějaká ta fotka a poté se přesouváme na nejvyšší vrchol tohoto masívu. Je to opravdu obrovský kus skály, jako by sem ani nepatřil. Odkrývá se nám nádherný pohled do údolí, na ušlou hřebenovku a na Poludňové skály do nichž je vstup zakázán. Na druhou stranu je dole vidět Malý Rozsutec (1344m). Jen v náznacích je severovýchodním směrem patrný obrys Západních Tater - Roháčů. Zhruba po hodině opouštíme vrchol směrem k sedlu Mezirozsutce. Volíme spodní cestu, což se brzy ukazuje jako ta horší volba. Cesta je zarostlá klečí a tak je velmi často nutné se hodně sehnout. Matěj, který nese batoh si chvílemi připadá jako na nákupu - nese batoh jako nákupní tašku.

Po překvapivě dlouhém sestupu přicházíma do sedla. Odtud vedou naše další kroky po modré značce zpět do sedla Medziholie, kde musíme vyzvednout batohy. Cesta vede lesem a místy je bahnitý povrch silně podmáčen a klouže. Po východu z lesa je cesta velice příjemná a při pohledu vpravo je vidět masív Veľkého Rozsutce, který zvolna obcházíme. Všude kolem rostou tůje, které jsou u nás vidět pouze v zahradách. Opět začíná pálit Slunce a tak si všichni snaží ukrýt, už tak spálené, partie těla - Marek má svojí Moiru pro jistotu nataženou přes hlavu.

V sedle vyzvedáváme batohy z úkrytu, přebalujeme věci a míříme po zelené značce Dolinou Bystřička do Kraľovan. Pohled do údolí je opět jedním z nejhezčích. Cesta vede lesem podél rokle s charakteristickým horským potokem, který postupně nabírá na síle. Místy připomíná cesta překážkovou dráhu, to proto, že jsou přes ní položeny vodou vyvrácené stromy. Zhruba po dvou hodinách přicházíme na první náznak civilizace - asfaltovou silnici. Sestup po rozpálené asfaltové silnici, na konci tak nadherné cesty, je asi to nejhorší co může člověka potkat. Po třech kilometrech přicházíme k cíli naší cesty - vlaková zastávka Kraľovany. Vlakový jízdní řád není k dispozici a tak zjišťujeme v kolik jede autobus. Podle našeho času by tu měl být za 5 minut. Za 15 minut přijíždí jak vlak tak autobus. Řidič autobusu vědom si svého zpoždění ani nezastavuje, ale pouze přibržďuje a tak nastupujeme za jízdy. Cílová stanice Kraľovany. Zde se naše cesty dělí. Původně bylo v plánu zakončit putování u piva, ale na místo toho horečně zjišťujeme odjezd vlaků a během patnácti minut sedíme každý v jiném vlaku. Matěj pokračuje směrem do Slovenského ráje, my ostatní jedem do Žiliny a odtud svými vlaky až domů. Čeká nás dlouhá cesta.

Co říci závěrem? Byla to moje první návštěva slovenských hor a hor vůbec a jsem neskutečně nadšen. Doporučuji tuto nádhernou hřebenovku každému, kdo si chce příležitostně vyrazit do hor. Je nutné říci, že jsme měli velké štěstí na počasí, kromě krátké přeháňky, která nás zastihla na chatě pod Suchým, nám nepršelo ani jednou. I na vítr jsme měli štěstí. Dovedu si představit jak to s člověkem na hřebenu cvičí při silných poryvech. Alespoň jedno teplé oblečení je nutností. Doporučuji také nepodcenit dostatečnou zásobu vody - nikdy nevíte, kde budete muset neplánovaně zůstat.

Přeji Vám při návštěve Malé Fatry příznivé počasí a příjemné zážitky.